Těmito slovy přesvědčovala v roce 1918 Františka Plamínková své starší kolegyně – učitelky o potřebě ukončení celibátu. V té době již byla uznávanou osobností feministického hnutí, známou u nás i ve světě, oblíbenou i v rodině Masarykových. Měla za sebou řadu úspěchů. Stála u zrodu Ženského klubu českého v roce 1903 i Výboru pro volební právo žen v roce 1905. V roce 1912 se zasloužila o zvolení první české poslankyně Boženy Vikové-Kunětické. Františčini současníci si cenili jejího smyslu pro pravdu, svobodu, humanitu a demokracii. Popisovali ji jako velmi vzdělanou, pracovitou, zásadovou a neústupnou, zároveň však vtipnou a pohotovou. I v případě zrušení celibátu učitelek nakonec uspěla. Stejně jako když z pozice předsedkyně Ženské národní rady prosazovala mj. prodloužení mateřské dovolené na 6 týdnů před porodem i po něm a zavedení příspěvku na kojení. Nebo jako v roce 1925, kdy již jako zvolená senátorka prosadila, že právničky mohly začít pracovat ve státní správě a soudnictví. V září 1938 napsala dopis Hitlerovi, v němž se otevřeně zastala prezidenta Beneše. I později se vymezovala proti nacistickému režimu. Za heydrichiády byla zatčena, odvezena nejprve na Pankrác, poté do Terezína a nakonec popravena. Když jsme na konci loňského roku zakládaly spolek SpoKojení, jehož smyslem je prosazovat právo dětí a žen na nejvyšší možnou úroveň zdraví a mj. podporovat kojení, bylo jasné, že chceme naší činností zároveň vzdát hold této ženě, na kterou většina z nás neprávem poněkud zapomněla. Založily jsme tedy 5. února novou tradici a těšíme se, až se potkáme zase za rok!
